Zeď vzpomínek (27.1.)

Zeď vzpomínek...

Když jsem v úterý 29. ledna 2019 procházel druhostupňovými ročníky v chraštické škole, ptal jsem se na výročí, které je v poslední době zaujalo. Padaly různé návrhy.

A co 27. leden?

Něčemu zase bylo 100 let?

Nevím? Co konkrétního máte na mysli? To, o čem přemýšlím já, to se stalo v roce 1944.

Čím jsem byl výše (ročníky ve škole), tím více přibývalo informací od samotných žáků, v devítce už byla odpověď rychlá. Ano, Mezinárodní den památky obětí holocaustu.

Pracujeme s Google Classroomem, připravil jsem si do něj tři typy odkazů - QR kódem, zkopírovaný odkaz z adresního řádku prohlížeče a zkrácený odkaz pomocí zkracovače adres. Řešili jsme, co jsem tím chtěl ukázat.

Musíte být připraven na každou eventualitu.

A v čem je pozitivum a riziko toho zkráceného odkazu? Proč jsem uvedl i úplný odkaz?

Teď už k samotnému obsahu. Dostali jsem se pomocí odkazů až k samotné Vzpomínkové zdi památníku Yad Vashem. Pomocí online formuláře jsme si ukázali, jak z obrovského alba obětí holocaustu vytáhnout fotografie skutečných lidí, podívat se do jejich osudů, na mapu jejich životů, objevovat skutečné dokumenty související s životem lidí, kteří zahynuli.

Následovala otázka, jestli žáci chtějí spolupracovat na oživení fotografií - pomocí formuláře připojíte k fotografii své jméno - vy jste je znovu vytáhli na Vzpomínkovou zeď, v podstatě jste se stali jejich adoptivním prohlížitelem. Všichni žáci, které jsem včera v chraštické škole učil, chtěli spolupracovat.

Kolik času potřebujete na „oživování“?

Čas byl určen. Další překvapení, žáci nejen vytahovali fotografie z online archivu, ale se zájmem si prohlíželi listiny, mapy, někteří se dívali na streetview mapy, četli si v angličtině, jiní použili překladače. Viděli jsme také hebrejštinu.

Pane učiteli, to je hrozné, téhle holčičce bylo jen 5 let. Já mám člověka z Česka. A tenhle zemřel v Terezíně. Jak se to mohlo stát?

A myslíte si, že něco takového není už možné opakovat? Jak je možné, že se to vůbec stalo? Kde byli ostatní lidé, že takové věci dopustili? Nevěděli? Proč nechtěli vědět? Tohle je to minimum, co pro ně dnes můžu udělat. Vlastně je vytahujem z prachu archivů, aby si na ně někdo vzpomněl.

Padaly i další věty. Bylo to silné.

Myslím si, že taková hodina byla přínosná i proto, že jsme pracovali s elektronickým archivem, s dobovými materiály, s mapami, se skutečnými lidmi, kteří v Evropě žili, že téma bylo silné, že jsme diskutovali, vzájemně se obohacovali o svoje myšlenky, přemýšleli. A 27. leden už pro nás asi nebude tajemným výročím, o kterém nic nevíme. A pokud zapomenou, odpusťme jim to, mají na to právo. Naší povinností je připomínat. Zkuste si i vy oživit několik fotografií lidí, kteří zemřeli v moderní Evropě jen proto, že patřili k židovské národnosti.