Setkání v ZŠ a MŠ Chraštice po 10-ti letech

(absolventi 1991–2000)

Ještě vyplnit třídní knihu, napsat seznam dětí na pondělní akci, připravit si zítřejší hodiny, opravit dvoje testy, nakopírovat slovíčka, dořešit konflikt ve třídě a nesmím zapomenout zavolat … Ano 100x nic umořilo velblouda, nebo někoho jiného? Už ani nevím, ale je to jedno. Tento pocit má určitě každý, kdo strávil ve škole nějaký ten pátek.

A pak jednoho dne dostanete obálku, myslím obyčejnou obálku s adresou napsanou neznámým rukopisem. Co to je? Kdo mi píše? Všichni známí přece mají moji e-mailovou adresu, to je zvláštní. …..a tak vás zveme na setkání…po 10-ti ….připravili jsme překvapení…. těšíme se a doufáme… Vaši bývalí žáci…

A je to tady. Co to bylo za třídu, kolik jich bylo, jak se jmenoval ten ze Zalužan…? Hlavou se honí myšlenky, zlomky vzpomínek, podoby dětských obličejů, jejich smích, pronesené věty i jejich a můj společný poslední den ve škole.

Setkání probíhá nad očekávání příjemně, organizovaně ale přitom uvolněně a ve výborné náladě. Schází se nás nečekaně hodně a jak už to bývá, dorazí všichni z největší dálky a chybí ti z nejbližšího okolí.

Sedíme společně, vidím usměvavé tváře mladých lidí, v mých očích ale stále těch dětí, které rostly a pomalu se měnily  v samostatné, sebevědomé osobnosti s jasnými cíli a představami o životě.

…a teď následuje to slíbené překvapení. Zhasíná se a místnost se ponořuje do tmavě modrého světla televizní obrazovky. Z videokazety se vynořují nečekané záběry – dětské, dávno zapomenuté rozesmáté obličeje, to je přece výlet v 6. třídě! Ozývá se bouřlivý a nadšený smích z nečekaných a poprvé viděných záběrů:

Spíme v Domě dětí a mládeže v Bučovicích. Ta brýlatá, malinkatá holčička, to je přece Eliška, tmavovlasý kudrnatý klučík nemůže být nikdo jiný než Vojta… Cítím nezadržitelný nával emocí, ano byli jsme v Brně, obdivovali mamuta, to je záběr ze Špilberka, Macocha, cesta do Slavkova za Napoleonem – to není možné, jak jsem to mohla zapomenout? A další rok školy, o něco větší ale stále tytéž  rozjívené, rozesmáté, bezstarostné dětičky. Další místa, další zážitky, další rozjetý film vzpomínek před mýma očima a v mé hlavě. A pak další rok, to je přece Velký Vír,  přehrada Orlík, výlet na kolech, šílená bouřka prožitá ve stanech, kontrolní návštěvy rodičů, jestli jsme ve zdraví přežili, turnaj v přehazované…

A už je tady jeden  z posledních dnů ve škole. Zahradní slavnost, kulisy hradu Karlštejn, Karel IV., královna Eliška a všechny postavy z muzikálu Noc na Karlštejně...

A najednou si uvědomuji, jak obrovská změna se stala. Kde jsou ty moje dětičky? Teď už vidím skoro hotové dospělé lidi, plné elánu, odhodlání a vnímám tu zázračnou proměnu, které jsem přihlížela, ale kterou jsem si v jejím procesu neuvědomovala. Jsem na ně pyšná. Chce se mi věřit, že jsem těmto lidem pomohla najít správnou cestu nebo je alespoň nasměrovala určitým směrem. Snad jsem je i ovlivnila svým chováním, jednáním a  názory. Stejně tak ale oni posunuli dál i mě…

Najednou se cítím daleko lépe, jsem si jistá, že to, co dělám má smysl i když je to vidět až po letech. Mám sílu jít dál, pokračovat v té titěrné, nevděčné  a 100x nic ubíjející práci.

Takže ne vy mě, moje bývalá třído, já vám musím poděkovat. Nejen za krásný společný večer, ale hlavně za toto poznání a načerpání nové energie do let budoucích.

Lenka Zlochová, bývalá třídní učitelka bývalé třídy ZŠ v Chrašticích